DYNAMICKÝ ROZSAH SCÉNY A MOŽNOSTI, JAK SE S NÍM VYPOŘÁDAT
„Svoje fotky nijak neupravuji, nemám rád vyumělkované krajiny, chci, aby byla fotka přirozená“. Podobné názory slýchávám od některých krajinářů poměrně často. Jedná se však o základní omyl. Proč? To si vysvětlíme na následujících řádcích.
Zajisté jste se již při fotografování např. východů/západů slunce setkali s tím, že na vaší výsledné fotografii byla obloha přepálená, zatímco se spodek fotografie utápěl ve tmě a byl zcela bez kresby. Příčinou takovéto fotografie je dynamický rozsah scény přesahující možnosti fotoaparátu. Pod pojmem dynamický rozsah scény můžeme rozumět také kontrast scény neboli rozdíl mezi nejsvětlejší a nejtmavší částí fotografie. Nejlepší dnešní zrcadlovky jsou schopny zaznamenat dynamický rozsah scény – v laboratorních podmínkách – až o hodnotě cca 14 EV (EV = expoziční hodnota, stupeň). Lidský zrak je ovšem schopen se adaptovat i na podmínky až 30 EV! Tzn. že při východu slunce budeme vnímat naši kompozici jako krásně prokreslenou, zatímco nám fotoaparát vyprodukuje fotografii zcela odlišnou. Pojďme si řícit, jaké jsou možnosti eliminace tohoto nešvaru a jak dosáhnout fotografie s podobným dynamický rozsahem, jaký vnímaly na daném místě oči fotografa.
PŘECHODOVÉ FILTRY
První možností je použití tzv. přechodových filtrů. S těmi se asi většina z vás již setkala. Vyrábějí se buď ve variantě šroubovací/zasouvací, s pozvolným či ostrým přechodem (soft/hard) a různou intenzitou ztmavení části scény (nejčastější jsou řady označované 0,3, 0,6 a 0,9). Přechodové filtry (Neutral Density graduated filter) jsou vyráběny jako dělené, přičemž jedna jejich část je zcela čirá, druhá pak neutrálně šedá. Pomocí těchto přechodových filtrů eliminujeme přílišný dynamický rozsah scény tak, že filtr natočíme tmavší částí na světlé místo kompozice. Ve většině případů tedy ztmavíme horní část fotografie (nebe) a spodní část zůstane stále stejně světlá. Dojde tím k vyrovnávání dynamického rozsahu mezi horní a spodní částí fotografie.
Používání přechodových filtrů je mezi krajináři velmi rozšířené, já však přechodové filtry ze zásady nepoužívám. Vede mě k tomu několik důvodů:
Scény se sluncem v záběru jsou velmi náchylné na vznik odlesků, tzv. prasátek. Čím více skel na sebe vrstvíme, tím více zvyšujeme riziko vzniku odlesků, navíc často dochází díky množství filtrů ke zhoršení kresby a ostrosti.
Zejména levné filtry trpí častým barevným posunem scény do nechtěných barevných tónů (často do fialova).
Pořízení přechodových filtrů není levnou záležitostí. Pokud se chceme vyvarovat alespoň některých výše uvedených negativ, potom nám zbývá zřejmě jediná značka, a sice filtry Lee. Jejich kvalita je pověstná, bohužel cena také. V dnešní době zaplatíte za sady přechodových filtrů Lee soft a hard 0,3, 0,6 a 0,9 od cca 10 000,– Kč výše. Nehledě na to, že čekací lhůty na filtry Lee dnes běžně dosahují i víc jak půl roku.
Stejně jako jiná optika vyžadují filtry bezprecedentní údržbu. Poškrábání filtru při neopatrné manipulace končí často nucenou koupí filtru nového.
Manipulace s filtry v terénu je poněkud zdlouhavá, díky tomu můžeme snadno propásnout unikátní světelné podmínky.
Filtry mají lineární přechod, což je problém v případě kompozic s členitým horizontem. Díky tomu může být efekt přechodových filtrů na fotografii snadno viditelný.
Dynamický rozsah scény může být vyšší, než je součet EV kompenzace všech našich filtrů. Při náročných světelných podmínkách může být expoziční rozdíl opravdu enormní a potom nám ani řada 0,3, 0,6 a 0,9 nebude stačit. O násobení počtu dalších skel před objektivem a možných negativech jsem se již zmiňoval výše.
EXPOZIČNÍ BRACKETING
Pokud tedy nepoužíváme přechodové filtry, jaké nám zbývají další možnosti, jak se vypořádat s dynamicky náročnou scénou? Odpovědí je metoda expozičního bracketingu. Spočívá v tom, že jednu kompozici vyfotíme vícekrát a každá fotografie bude odlišně exponována. Jedna fotografie bude exponována „neutrálně“, tedy podle expozimetru fotoaparátu (event. s naší korekcí podle histogramu), druhá bude přeexponována a třetí podexponována.
Všechny takto pořízené fotografie následně spojujeme v grafickém editoru v jednu konečnou fotografii. V mnohém tato metoda připomíná dnes tolik populární HDR, zásadní rozdíl je ale v tom, že spojujeme, resp. překrýváme jen ty části fotky, u kterých potřebujeme provést expoziční úpravy. Neprovádíme tedy spojování celých fotografií, které zejména v automatických módech některých HDR programů může končit fotografiemi na míle vzdálenými od reality.
V praxi to znamená, že „neutrálně“ exponovaná fotografie má např. optimálně kontrastní střed fotografie, nebe je ale přeexponované (tedy přesvětlené) a popředí je naopak příliš tmavé a bez kresby. Potom vezmeme neutrální fotografii jako základ, oblohu neutrální fotografie však nahradíme oblohou z podexponované (tmavé) verze. Tím dosáhneme, že obloha je správně exponovaná (již není přesvětlená). Popředí neutrální fotografie naopak překryjeme přeexponovanou (světlou) fotografií. Výsledkem je snímek, který jsme ze tří podkladových fotografií složili v jeden, optimálně exponovaný.
Panorama složené ze 102 fotografií (34 expozic plošně ve dvou řadách + 3* expoziční bracketing, 2 roviny zaostření).
VÝHODY A NEVÝHODY EXPOZIČNÍHO BRACKETINGU
Nemusíme utrácet peníze za přechodové filtry. K expozičnímu bracketingu nám stačí zapnout tuto funkci na fotoaparátu (možnost expozičního bracketingu mají i poměrně staré zrcadlovky).
Nezhoršujeme kvalitu fotografie násobením skel před objektivem a snižujeme možnost vzniku nežádoucích odlesků.
Nehrozí nám barevné posuny scény.
Používání metody expozičního bracketingu v terénu je snadné a nevyžaduje delší přípravu a manipulaci jako v případě filtrů.
Nevadí nám členitost horizontu. Různě exponované fotografie dokážeme precizně překrýt i v případě velmi členitého horizontu.
Nejsme limitování počtem filtrů. Expoziční rozdíly jednotlivých podkladových fotografií si můžeme jednoduše nastavit na fotoaparátu podle dané scény, rovněž můžeme zvolit i vícenásobný expoziční bracketing (např. jedna fotografie exponovaná „neutrálně“, dvě podexponované, dvě přeexponované, každá s jinou expoziční hodnotou).
Pokud fotíme velkoformátové fotografie, zejména víceřadá panoramata, potom je používání expozičního bracketingu jedinou možnou cestou, jak se vypořádat s dynamicky náročnou scénou. U takovéhoto typu fotografie totiž extrémně záleží na rychlosti a preciznosti, s jakou nasnímáme podkladové snímky ve všech řadách (zejména při východech/západech slunce). Pokud budeme pomalí, změní se nám světelné podmínky během krátké chvíle tak, že nebudeme schopni výsledné panorama složit. Je třeba si uvědomit, že při focení velkoformátových fotografií snímáme např. i 10 jednotlivých fotografií vedle sebe, k tomu často ve dvou i více řadách. „Laborování“ s přechodovými filtry u každé jedné podkladové fotografie při snímání členitého horizontu je naprosto nemyslitelné.
A jaká skýtá expoziční bracketing úskalí? Jedno jediné – větší náročnost úprav v editoru. Zvláště pokud fotíme nepanoramatickou fotografii, tedy tzv. „oneshot“, potom nám použití přechodových filtrů značně zjednodušuje úpravu finální fotografie. Při použití expozičního bracketingu musíme i v případě oneshotu fotografii skládat z několika podkladových snímků.
Je na každém z nás, jakou metodu si zvolí. Nezatracuji používání přechodových filtrů, přesto jsou pro mě jejich negativa natolik výrazná, že používám výhradně metodu expozičního bracketingu, ačkoliv to v případě velkoformátových panoramatických fotografií znamená skládání i několika desítek fotografií.
Následující panorama je složeno z 27 fotografií (9 expozic plošně ve dvou řadách + 3* expoziční bracketing). Kvůli úhlu světla a členitosti terénu by použití přechodových ND filtrů bylo naprosto nemožné.
