PROČ FOTIT (ANEBO NEFOTIT) PANORAMATICKÉ FOTOGRAFIE
Při prezentaci fotografií na veřejných fotografických portálech se poměrně často setkávám s dotazem, proč jsem tu či onu kompozici nafotil „tak složitě“, když existují jednodušší cesty.
Jaké jsou tedy dva základní krajinářské přístupy k fotografování: 1) vyfocení kompozice na jeden záběr („single shot“), 2) vyfocení kompozice na několik záběrů (panorama).
VÝHODY A NEVÝHODY JEDNOEXPOZIČNÍCH SNÍMKŮ (TZV. „SINGLE SHOTŮ“)
Výhody jsou nasnadě – jednoduchost a rychlost v pořízení záběru. Zvlášť vlastníme-li širokoúhlý objektiv, není problém do kompozice zahrnout poměrně širokou scenérii včetně popředí, středního a zadního plánu. Při takovémto jednoexpozičním snímku neriskujeme změnu světelných podmínek a výrazně si ulehčujeme práci při následném postprocesu v počítači. Oneshoty však nejsou jen doménou tzv. širokáčů, velmi dobře se uplatní i při práci se středními skly či teleobjektivy.
Nevýhody – v první řadě kompoziční omezenost. I když dokáží širokoúhlé objektivy obsáhnout skutečně široký záběr, přesto nejsou bez limitu. Jsme potom omezeni tím, co se nám do záběru objektivu vejde či nikoliv. Nemluvě o tom, že ne každý z nás je majitelem širokoúhlého skla.
„Širokáče“ však v sobě skrývají jeden zásadní neduh, kterým je výrazná ztráta kresby a deformace perspektivy. Často tak rozeznáme fotografii pořízenou širokým objektivem na první pohled, neboť se zejména v rozích fotografie motiv nepřirozeně rozšiřuje a velmi často kresba měkne. Další nevýhodou oneshotů jsou následné možnosti ořezu při postprocesu a s tím spojená ztráta dat a kvality fotografie. Např. chceme-li z běžného oneshotu vytvořit dnes tolik populární čtvercovou fotografii, nezbývá nám, než její značný kus odříznout. Tím nejen přicházíme o část kompozice, ale rovněž výrazně snižujeme rozlišení fotografie. To úzce souvisí s možností dalšího použití fotografie. Je-li naše meta vyšší než tisk fotografií 10×15cm či vystavování na internetu, potom ztrátu dat (způsobenou ořezem) při tisku větších formátů pocítíme poměrně razantně. A to navzdory stále se zvyšujícímu rozlišení digitálních zrcadlovek.
VÝHODY A NEVÝHODY PANORAMATICKÝCH FOTOGRAFIÍ
Na úvod si nejprve řekněme, co to vůbec panoramatická fotografie je. Jednoduše řečeno se jedná o snímek, který zachycuje velký úhel pohledu. Je však složen z většího množství dílčích fotografií, které jsou k sobě spojovány v editoru. Panorama můžeme pořizovat horizontální (nejběžnější), ale také vertikální. Populární jsou i panoramatické snímky pokrývající 360stupňový úhel pohledu.
Často se nám může stát, že pořídíme horizontální panorama z velkého množství na sebe navazujících snímků, díky čemuž zachytíme skutečně velmi široký záběr. Ale výsledné panorama je velmi úzké a tvoří „nudličku“, která diváka nezaujme, neboť není schopen v tak úzké fotografii vnímat dominanty, výškové poměry atd. První eliminací tohoto problému je jednoduché pravidlo – horizontální panorama fotíme vždy s vertikálně ustaveným fotoaparátem! Pokud ani toto řešení není dostačující, potom můžeme nafotit víceřadé panorama. To znamená, že si vybereme celkovou kompozici panoramatického snímku a tuto kompozici rozdělíme do několika řad. Nasnímáme tedy nejprve horní řadu naší kompozice (řekněme, že bude tvořena 5 vertikálními snímky vedle sebe) a následně spodní řadu navazující na řadu horní. Výsledkem naší práce v terénu tak bude 10 fotografií, které budeme skládat do jednoho panoramatu. Počet řad není nijak omezen, můžeme nasnímat třířadá i víceřadá panoramata, pokud nás k tomu kompoziční kreativita přiměje. Podrobněji si však problematiku víceřadých panoramat přiblížíme v následujících článcích.
Ilustrace možnosti skládání víceřadého panoramatu (3 řady)
Výhody jsou zřejmé. V první řadě je to kompoziční volnost, neboť si výsledné panorama poskládáme z tolika snímků, kolik nám bude vyhovovat. Můžeme tedy do výsledné fotografie zahrnout libovolně široký úhel záběru, včetně 360stupňových panoramat. Skládáním fotografií zvyšujeme datovou četnost výsledné fotografie a tím i tiskové možnosti panoramat. Jakékoliv ořezy můžeme při postprocesu realizovat bez obav, že se nám finální fotografie datově smrskne na úroveň fotografií z laciných mobilů. Celková kvalita panoramatu je v porovnání zejména s oneshoty ze širokoúhlých objektivů dramaticky vyšší, neboť se vyhneme veškerým výše uvedeným negativům „širokáčů“.
Nevýhody – jednoznačně daleko vyšší náročnost pořízení panoramat. Fotograf by měl být již poměrně zkušený, neboť musí obsáhnout široké spektrum činností. Od stanovení vize výsledné kompozice, přes precizní ustavení stativu, správného naměření expozice a zaostření až po rychlé nasnímání podkladových fotografií, aby se nezměnily světelné podmínky. Postproces je samozřejmě také daleko náročnější, neboť musíme spojovat větší množství fotografií, často i ve dvou či třech řadách nad sebou. Není tedy výjimkou, pokud pracujeme s desítkami fotografií (zvláště pokud od každého záběru pořizujeme i expoziční varianty). Začátky snažení se o panoramatickou fotografii bývají často neúspěšné, zejména pokud komponujeme východy/západy slunce v protisvětle, kdy se na scéně dramaticky proměňují světelné podmínky (krajní fotografie často slunce nezabírají a jsou expozičně zcela rozdílné než kupříkladu středy fotografií se sluncem přímo v záběru).
Z mého pohledu není krajinářská fotografie o focení stylem přijdu, cvaknu a jdu dál. Každá fotografie krajiny by měla být určitým samostatným miniprojektem, ve kterém fotograf v první řadě prokáže svoji kreativitu promyšlenou kompozicí. Do výsledného snímku by měl autor rovněž promítnout i určitou přidanou hodnotu, kterou divák v případě jiných fotografů nemá šanci dostat – ať už je to neobvyklá kompozice, focení jen při těch nejzajímavějších světelných podmínkách, výsledný formát fotografie atd. Jednou z přidaných hodnot je rovněž rozlišení fotografie. Zcela jinou kvalitu má totiž fotoobraz o velikosti kupříkladu 1m x 1m pořízený z několika podkladových snímků a fotoobraz o stejné velikosti ořízlý z oneshotu (nehledě na to, že takovéto rozměry jsou většinou již daleko za hranou tiskových možností oneshotů bez drastické ztráty kvality fotografie).
SHRNUTÍ
Neodsuzuji jednoexpoziční snímky jako takové a některé kompozice nejsou pro tvorbu panoramat vhodné. Nebo by vložené úsilí nebylo „rentabilní“ z hlediska výsledku či nám prostě jakékoliv subjektivní či objektivní překážky v daném místě a času brání panorama nasnímat. Přesto v drtivé většině případů ve své aktuální tvorbě preferuji cestu více expozic. Nejen že bych často nedosáhl zamýšlené kompozice pomocí oneshotu, ale výslednou technickou kvalitu fotografie považuji právě u krajinářské fotografie za přidanou hodnotu velmi důležitou.
A v některém z příštích článků si řekneme něco víc o krajinářské fotografii jako takové, o expozičním bracketingu, co je to hyperfokální ostření a jeho výhody či nevýhody oproti technice focus bracketingu atd.